Kipurosu Nisendžúgonen: Výlet do Nikósie

Pánové uklízejí provaz, který odděloval
jásající dav od jásajícího průvodu.

Hlavní město Kyprů, známé jako Nikósie je zvláštní tím, že se jmenuje úplně jinak - Λευκωσία (Lefkosía) resp. Lefkoşa [lefkoša]. A taky že je rozdělené na dvě části, jižní, co vypadá bohatě a evropsky a píše se tam matematickými značkami, severní, takovou špinavou, chudší a vybydlenější, a tu úplně rozbitou, nebydlenou, nataženou do délky mezi ostnatými dráty (i když tohle je spíš ten anglosaský razor wire), která ty dvě odděluje a smí do ní jen autorizovaný personál OSN. A na vyhrazených místech také lidé, co jdou ze severu na jih nebo naopak.

Nejvyšší soud.
(Ta budova za palmou.)

Výhled od nejvyššího soudu.

Vypravit se dnes do jakéhokoliv města v řecky mluvící části EU nebyl asi zrovna nejlepší nápad. Začal jsem to tušit už ve čtvrt na sedm (to jste měli čtvrt na šest), kdy se z ulice ozvalo víření bubnů a pod okny pomalým krokem prošel skautský průvod. Nebyl to ani zdaleka jediný průvod, co se dnes na ostrově konal, asi jen jeden z prvních, ale také, žel, jediný, který jsem viděl. Začal jsem tušit, že dochází k nějakému svátku.

Džungle u nikósijské řeky
(foceno z mostu).

Řekové dnes mají svátky dva. Jednak je to Zvěstování Panny Marie, což by asi samo o sobě stačilo, aby se přestalo pracovat a šlo se do kostela nechat posvětit lupení moruše, protože po tom dnešním a zvlášť tom posvěceném bourci nejlíp rostou. navíc k tomu mají ještě Řekové Den nezávislosti. Kypru se to moc netýká, protože se tehdy neosamostatnil, což vlastně Řekové ani moc nechtěli, chtěli by jej v Řecku, ale co s těmi Turky, že? (No, oni by Řekové věděli, ale Turci se nechtějí nechat ani vyhnat, ani pozabíjet, kazisvěti jedni,) Den nezávislosti připomíná začátek Řecké války za nezávislost, k němuž došlo 6. března 1821.
Ano. Šestého března.

Kousek od středu města resp.
demilitarizované zóny.

Proč se tedy slaví až pětadvacátého? No protože je to Zvěstování Panny Marie a každý správný Řek je taky správný ~~katol...~~ ech, pravoslavný, chodí do kostela a tak je pohromadě víc lidí, co něco slaví. Třeba skauti, co mne nenechali dospat.
Že by mohl svátek znamenat problém, mne napadlo, až když už jsem byl nasnídaný, vykoupaný a oblečený a chystal se sestoupit z výšin čtvrtého patra a nastoupit do auta. Tedy asi tak o půl desáté.

Ve středu ve středu řecké Nikósie.

Nejprve jsem se zeptal recepční, jestli náhodou není svátek. A ta mi řekla, že je a že je to Opravdu Velký Svátek. A že bude všude zavřeno a jestli si radši nechcu zajet do hor nebo do hypermarketu (tam ani tam se na svátky nezavírá).

Ulice Ledra nebo taky Lidras,
ale určitě ne ludra. ;-)

Hm, povídám si. Kdy jindy by ale měla mít muzea otevřeno, když ne o svátku? A protože se mi na pokoj zpátky nechtělo (navíc jsem dal klíč uklízečce, aby v něm uklidila), začal jsem hledat informace na internetu. Zdálo se, že např. Kyperské muzeum otevřené bude. To vypadalo dobře. Zkoušel jsem také volat na turistické informace, a tam, poté co jsem stiskl 1 for English, automatický hlas řekl, že je dnes zavřeno a že mám zavolat v pracovní den. To nevypadalo dobře. Jediné, co jsem pochopil, že že se svátek zřejmě týká i turistů, kteří mají také přestat pracovat, tj. turističit, a místo toho... sakra co? Spal jsem přece už v neděli!

Všude spousto lidí, je přece svátek,
sluníčko svítí, do práce ani do školy
se nemusí...

Ale stranou se našly
i pustější uličky.

Do hor se mi nechtělo, nebyl jsem na to naladěný. A tak jsem se držel původního plánu a o čtvrt na jedenáct vyrazil. Takže jsem do Nikósie dorazil ve čtvrt na dvanáct - tj. čtvrt hodiny po začátku studentského průvodu a než jsem se doptal, kde k němu dochází (a hlavně jsem nechtěl přerušit zajímavé povídání sympatického Řeka o bourci morušovém, že se zamotává do zámotků - ten bourec, samozřejmě! - a že jeho tchýně, která stála hned vedle a společně s ním rvala lístky a květy z moruše u parkoviště, z těch kokonů dělá takové zajímavé obrázky, což je taková kyperská tradice, že se nedělají z hedvábných nití, ale přímo z těch kokonů a že když se ty lístky dnes nechají posvětit, tak díky té panence Marii...). No prostě, když jsem začal cestou potkávat tatínky s dětmi za ruku a za krkem a studentky v rozepnutých bílých košilích, tak jsem tak nějak věděl, že průvod neuvidím.

Ne, písečné čarodějnice opravdu nemáme.

A protože už bylo skoro poledne, sedl jsem si ke stolku u bufetu v předzahrádce Kyperského muzeu. Přece nepůjdu dovnitř hladový, že. To vlastně vůbec nemám být. Hladový. Tož jsem si objednal sendvič se šunkou a sýry a z lednice si vzal místní pivo. Na ulici ještě z tlampačů hrála jakási dechovka, hned vedle parkovali policajti a ti mladší postupně túrovali motorky a odjížděli. Bylo hezky, pohodově. Poklidně jsem pojedl, zaplatil a vstoupil do muzea, že chci jeden lístek. A že oni by chtěli €4,50. Tak jsem tahal peníze a paní ještě říká, jestli vím, že v jednu zavírají. Tj. za půl hodiny. Jo, jo. Muzeum je sice o svátku otevřené, ale podle nedělního -svátečního - rozpisu...

Nedaleko keše roste okrasný
pomerančovní.

Tak jsem poděkoval, podíval se, kde je nejbližší keš a vyrazil.
Cestou mne napadlo, že Turci asi nebudou slavit den řecké nezávislosti (na Turecku). A že by tedy na severu mohlo být normálně otevřeno. Vyzvedl jsem keš, jednu jsem obnovil (jestli to teda revírník schválí, ale proč by ne, když dovoluje keše zakládat cizákům, proč by je nemohl někdo jiný opravovat?) a pomalu se šoural k hraničnímu přechodu.

Rozloupané padanče.

Nedaleko keše roste okrasný pomerančovník a pod ním, už neroste, ale leží spousta padančat. Když je oloupete, koukáte, že kůra je tak do půlky cesty ke středu ... pomeranče. Prostě pomeranč jak středně velké jablko skrývá šťavnaté dílky sotva jako mandarinka veliké. Plod je kyselý a hořký, trpký, prostě planý. Ale vypadá krásně. Nicméně když se jej nesnažíte sníst celý, ale jen zuby vymačkáte šťávu a dužinu se semínky (spoustou semínek) vyplivnete, je docela osvěžující. Už to jíst nebudu.